Agdistis

v dochovaných textech. Velká Matka je tak nazývána podle skaliska Agdos nedaleko Pessinúntu, kultovního centra Velké Matky. Počítáme ji k tzv. oboupohlavním božstvům. Podle Hesychia a Strabóna je Agdistis ztotožněna s Kybelé, která byla pod tímto jménem uctívána v Pessinúntu. Strabón pak ve svém díle Geografie uvádí, že:„Pessinúnt je největší obchodní středisko v té části světa, kde se nachází chrám Matky bohů (Rhea – Kybelé), která je objektem velkého uctívání. Nazývají ji Agdistis.“ Za matku Agdistis je považována Gaia (Země - Matka), jak uvádí Pausaniás. Podle frýžské verze příběhu, kterou popisuje ve své knize Kerényi, na sebe vzalo skalisko Agdos podobu Velké Matky. Na tomto skalisku spával vládce bohů Zeus. Ve spánku, nebo při potyčce s bohyní, padlo jeho semeno na zem. V desátém měsíci porodila skála Agdos za ryčného řevu nezkrotné, divoké, oboupohlavní a dvojnásob vášnivé stvoření jménem Agdistis. S hrůznou rozkoší pak toto stvoření loupilo, vraždilo, ničilo všechno, co se mu namanulo, nedbalo bohů ani lidí a nic na zemi ani na nebi nepovažovalo za mocnější než za jak mocné považovalo sebe. Bohové se radili, jak by zkrotili jeho zpupnost,nakonec na sebe vzal tenhle úkol Dionýsos. Agdistis, rozpálený lovem a hrou, přicházel vždycky utišit žízeň k jednomu prameni. Dionýsos proto proměnil jeden pramen ve víno, Agdistis puzen žízní přispěchal k prameni a lačně pil. Zdolán nápojem, který v něm byl, padl únavou a spal hlubokým spánkem. Dionýsos na něj již číhal, obratně mu zkroutil z vlasů provaz a připoutal jeho mužství pevně ke stromu. Když se pak tento neurvalec probudil z podroušení, vyskočil a vlastní sílou se vykleštil. Kanoucí krev a cáry masa se vpily do země. V okamžiku na tomto místě vyrašil strom – mandlovník nebo podle jiných verzí granátovník. I v případě Agdistis můžeme nalézt mnohé podobnosti s příběhem Afrodité a Adónida, také velká bohyně lásky byla v Amathúntu oboupohlavní. Diem je v tomto příběhu vlastně fryžský bůh nebe Papas. Po nedobrovolné kastraci se toto oboupohlavní božstvo mění v bohyni, která bývá v textech označována jako Kybelé. Pausaniás ji však i nadále nazývá Agdistis, která se zamiluje do mladíka Attida (syna Nany, dcery říčního krále Sangaria, která si položila kvítek ze zmíněného stromu do klína a otěhotněla) a následně jej přivede k šílenství a sebevraždě (v šílenství se vykastroval a následkem toho vykrvácel. V místě, ke kapala jeho krev vyrostly fialky). Později bohyně svého jednání lituje a podaří se ji přemluvit Dia, aby mladíkovo tělo nikdy neshnilo a jeho malíček se stále kýval.