Písně-Básně

O Přírodě

Učení básníci řečtí už o ní zpívali dávno,
z frýžských, že přišla sem hor a vysoko v prostorách vzdušných
na voze, taženém dvojspřežím lvů, se projíždí krajem,
chtějíce naznačit tím, že veliká země se vznáší
v prostoru vzduchem a země že nemůže o zem se opřít.
Za druhy dali jí šelmy, jak říci by chtěli, že musí
láskou k rodičům zjemnit byť jakkoli divoké plémě.
Na její vztyčenou hradbu ji dali hradební věnec,
poněvadž chráněna výškou hor je oporou městům.
Na čele majíc ten odznak, teď kráčí širými kraji
podoba božské matky a budí posvátnou hrůzu…
Dunivě bubínky znějí, jak bijí v ně dlaně, a zvučí
kymbala dutá a rohy svým drsným hrozivým hlasem,
ječivá píšťala bodá svou frýžskou tóninou v mysl.
V rukou třímají zbraň – je známkou vzrušení jejich -,
aby tak nevděčné mysli a lidská bezbožná srdce
strachem vyděsit mohli i úctou k bohyni mocné.
Když tedy s průvodem svým tak projíždí velkými městy,
dávajíc lidem mlčky svým němým pozdravem štěstí,
bohatě stříbro a měď ji sypou v ústrety cestou,
štědře ji dávají dary a v závěje růžových květů
docela halí matku s jejích průvodců davy.
Spolu i zbrojnoši jdou, jež Kúréty jmenují Řeci;
jakmile v zástupech Frýgů se pustí na oko v zápas,
křepčíce divoce v taktu a celí zbroceni krví,
hrozivě kýváním hlav se chocholy na přílbách chvějí –
u všech vzpomínku vzbudí hned na ony Kúréty z Dikty.
Ti prý malého Jova, když propukl v pláč, kdysi skryli…
Ačkoli vhodně a pěkně je přitom smyšleno všechno,
přece je celá ta báj na hony vzdálena pravdy.